Obec Střezimíř

STŘEZIMÍŘ

bec Střezimíř se skládá z pěti částí – Bonkovice, Černotice, Dolní Dobřejov, Horní Dobřejov a Střezimíř. Z pohledu historických písemných pramenů je „nejstarší“ Střezimíř. Ves se připomíná v roce 1219 a to nepřímo, v přídomku šlechtice Předslava ze Střezimíře (Predslav de Stresimir). Ten je uveden mezi svědky listiny krále Přemysla Otakara I. vydané v královském městě Kníně pro klášter v Milevsku pouze s ročním datem. Po té se prameny odmlčují na více jak sto let. Ves se objevuje až v soupisech papežského desátku z děkanátu Vltavského a to pravidelně od roku 1352 včetně zmínky o farním kostele sv. Havla. Vladykové ze Střezimíře zde hospodařili až do druhé poloviny 15. století. Nějaký majetek zde měli také vladykové z Vrchotic, protože se podíleli na právu podacím k místnímu kostelu. Zřejmě díky tomu došlo k rozdrobení střezimířského statku na několik dílů. Sledování jejich vlastníků v chronologické řadě je velice nesnadné. Jednotlivé díly Střezimíře byly slučovány s okolními panstvími. Někdy okolo roku 1690 získal od Vratislavů z Mitrovic ves s poplužním dvorem Gotthard Miseroni z Lisonu, majitel Jemniště. Střezimíř se stala opět samostatným statkem. To způsobilo potřebu přiměřeného sídla vrchnosti a tak zde byl vybudován zámek. V roce 1699 koupil Střezimíř Stanislav Šťastný Stráník z Kopidlna. Jeho potomci zde sídlili až do roku 1765, kdy byl statek prodán Filipem Stráníkem Janovi Malovcovi z Malovic. Po Malovcovi se ve Střezimíři vystřídala řada vlastníků. Z nich Jan Jeník z Bratřic (1756 – 1845) patřil k význačným osobnostem nejen své doby. Bývalý důstojník rakouské armády, zvaný lidově „bílý oficír“, byl známým sběratelem historických pramenů k českým dějinám a díky svým postojům byl také zván „poslední táborita“. Nedlouho po jeho smrti byla zrušena vrchnostenská správa a ta v roce 1850 nahrazena správou státní zřízením okresních soudů, okresních, městských a obecních úřadů.

Černotice se připomínají v roce 1532 a Bonkovice v roce 1534, když Vilém Mracký z Dubé prodával svou polovinu městečka Prčice s příslušenstvím Janovi Voračickému Paběnic. Obě vsi pak patřily ke statku Chotoviny. Ty od počátku 17. století vlastnili Vítové ze Rzavého a po nich od roku 1669 Vratislavové z Mitrovic a po nich od roku 1682 Stařimští z Libštejna. Dobřejov je v písemných historických pramenech připomínán poprvé v roce 1378. Na počátku 16. století byl součástí panství Borotín a v roce 1517 je rozlišován Dobřejov Dolní a Horní. Na počátku 17. století patřily oba Dobřejovy ke tvrzi v Uhřicích.

nak se shoduje s popisem: Ve stříbrném štítě, pod stříbrno-modře devětkrát nahoru lomeně dělenou hlavou štítu, na zeleném návrší vykračující červený kohout se zlatou zbrojí, červeným hřebínkem a zelenou lipovou větvičkou s pěti listy v zobáku. Modro-stříbrná hlava štítu je inspirována erbem Miseroniů z Lisonu, kteří po staletích rozdrobenosti Střezimíře spojili vše opět v jeden celek a samostatné panství. Počet „zubů“ pilového řezu je pět a shoduje se s počtem částí v obci. Kohout ukazuje k zasvěcení místního kostela sv. Havlovi. Geografickou polohu obce znázorňuje vrch, na kterém kohout stojí. Barva kohouta jako červená byla volena záměrně, protože např. černý kohout, či bílý kohout v modrém poli by mohl vyvolávat u znalců šlechtické heraldiky nežádoucí asociace. Červeno-stříbrná odpovídá barevnosti erbů některých historických vlastníků obce, resp. červená, či stříbrná byla součástí jejich erbů. Počet částí obce symbolizuje počet listů na lipové větvičce v zobáku kohouta. Lipová větvička odkazuje na památnou lípu v obci.

lajka má podobu danou popisem: List tvoří čtyři vodorovné pruhy, bílý, pilovitý modrý s pěti zuby vysokými osminu šířky listu, bílý a zelený, v poměru 2 : 1 : 5 : 1. V žerďové polovině dolního bílého pruhu na horním okraji zeleného pruhu vykračující červený kohout se žlutou zbrojí, červeným hřebínkem a zelenou lipovou větvičkou s pěti listy v zobáku. Vlajka opakuje podobu znaku.